Hlavně se ale musí začít hospodařit na půdě šetrněji, aby zůstala živá a tvořil se v ní humus, a zároveň aby si zachovala schopnost zadržovat vodu. „Tím, že se planeta globálně otepluje, měli bychom vracet do půdy víc organické hmoty než třeba před čtyřiceti lety,“ upozorňuje.
Co zemědělce čeká, pokud by přestal proudit zemní plyn z Ruska? Evropa je na něm ze čtyřiceti procent závislá a týká se to i zemědělství.
To je těžká otázka. Výrobci by teoreticky mohli využít jiné zdroje energie, ale zemní plyn je nejen zdrojem energie, ale také surovinou pro výrobu dusíkatých hnojiv. V posledních letech se stále více hovoří o využití přebytků energie z větrných a vodních elektráren k produkci „zelených“ hnojiv, která by se měla například v Norsku vyrábět již od roku 2023. To však zatím nemůže nahradit zemní plyn.
V letošním roce to nebude takový problém. Většina polí se hnojí v jarním období, to už je převážná část hnojiv vyrobena a jsou u distributorů nebo na skladě u zemědělců. Někteří budou hnojit míň, takže spotřeba bude nižší. Část se pokryje dovozy, i když jinde v Evropě jsou na tom obdobně. Močovina se vozí také z Egypta, Ománu a podobných zemí, ale ceny stále rostou.
Pro řadu bohatších arabských zemí je to příležitost. Jsou si vědomy, že s přibývajícími alternativními zdroji energie se bude snižovat odbyt ropy a plynu, takže strategicky rozvíjejí výrobu močoviny. Fosilní energii a zemní plyn směřují do ní. Saúdská Arábie se například zaměřuje na fosforečná hnojiva. Fosfor budou těžit ze dna moří, což není laciná záležitost, ale zdroje fosforu se snižují a poptávka zvyšuje.
Které druhy hnojiv se dnes používají?
Do půdy se nejvíc dodávají dusíkatá hnojiva, v menším množství hnojiva fosforečná, draselná a také hořčík, vápník a síra a mikroelementy. Převážně jde o minerální hnojiva často označovaná jako průmyslová, z menší části se hnojí organickými a statkovými hnojivy. K těm organickým patří především kompost a digestát, což je zbytek po fermentačním procesu z bioplynové stanice, statková hnojiva jsou kejda a hnůj.
Čím se dají dusíkatá hnojiva nahradit?
Mnohem více zemědělců bude používat při hnojení plodin například digestát, který dosud v takové míře nepoužívali. Například při hnojení ozimů – letos to umožňují i půdní podmínky – je oproti loňsku více sucho, takže se dá vjet technikou na pole. Navíc zemědělci sami šetří. Náš výzkumný ústav na svém webu zemědělce pravidelně informuje, kdy a jak hnojit, aby to bylo vzhledem k aktuálním podmínkám efektivní. Letos jsem výrazně posunoval termín přihnojení ozimů dusíkem do pozdějšího období, až se oteplí, protože rostliny přijímají dusík z půdy až při teplotách nad pět stupňů Celsia. K tomu v těchto slunných březnových dnech s nočními mrazy dochází v omezené míře až v odpoledních hodinách.
Jak jsou na tom čeští zemědělci se spotřebou hnojiv?
Před pěti, šesti lety jsme měli jednu z nejvyšších spotřeb dusíkatých minerálních hnojiv na hektar zemědělské půdy v Evropské unii, v průměru téměř 120 kg. Dodnes to kleslo zhruba na 80 kg, letos to bude ještě méně. I při těchto dávkách jsme schopni udržet stávající výnosy. Do budoucna o výnosech bude mnohem víc rozhodovat voda, která bude s postupným oteplováním stále víc chybět. Není důvod dávky dusíku zvyšovat ani držet u všech plodin na současné úrovni, naopak. Je tam stále prostor pro další snížení, například u řepky, cukrové řepy, brambor, zeleniny. I když už není tak velký, pokud chceme zachovat vysoké výnosy a zároveň více dusíku než nyní ukládat spolu s uhlíkem do půdy.
Takže se hnojilo zbytečně moc?
Je u nás málo zemědělských zvířat, málo dusíku se vrací do půdy ve formě organických a statkových hnojiv. V našem výzkumném ústavu odebíráme vzorky půd po sklizni a zjišťujeme rizika znečištění vod. V současné době zejména v sušších letech zůstává v půdě nevyužitý dusík. To znamená, že hnojení není efektivní a musíme ho změnit novými postupy.
Proč je špatně, že dusík zůstává v půdě? Pro růst rostlin je přece důležitý?
Je to klíčový prvek z živin dodávaných v hnojivech. Jeho konečným produktem po hnojení jsou ale většinou nitráty, které se vyplavují z půdy a mohou ovlivňovat kvalitu vod. Pro využití zbytkového dusíku po sklizni plodin budou mít stále větší význam meziplodiny.
V rámci Zelené dohody se má jít více cestou ekozemědělství. Čím se smí hnojit?
V ekologickém zemědělství se používají statková nebo organická hnojiva včetně kompostů, zpravidla z nekonvenčních zdrojů. To znamená hnojiva z ekochovů zvířat. Protože těchto chovů je málo, jsou výjimky a dají se za zpřísněných podmínek použít hnojiva i z běžného zemědělství. Ekologické zemědělství se má podle předpokladů EU výrazně rozšířit až na 25 procent ploch, u nás už je patnáct procent, ale dosud málo na orné půdě.
Je možné to aplikovat i na velké podniky?
Velikost podniků se může vyvíjet v závislosti na podobě společné zemědělské politiky a na podporách. Některé větší podniky budou vyčleňovat část ploch pro ekologické zemědělství a případně pro ještě náročnější regenerativní zemědělství (vystačí s minimem hnojiv a s minimálním “zpracováváním” půdy, pozn. aut.)
Je ekologické zemědělství cestou ke snižování emisí oxidu uhličitého v zemědělství?
V celém zemědělství se budou muset používat jiné postupy kvůli emisím CO2 a lepšímu zadržení uhlíku a vody v půdě. Je těžké říct, zda je ekozemědělec nebo malý zemědělec lepší než konvenční či větší zemědělec. Vždy záleží, jestli o věcech uvažuje a správně hospodaří. Je přitom jedno, jestli to dělá na rozloze padesát nebo dva tisíce hektarů.
Proč se v zemědělství řeší emise CO2, když se každý ve škole učí, že rostliny naopak CO2 absorbují?
Rostliny jsou skutečně schopny obrovské množství oxidu uhličitého ze vzduchu zadržet. V této fázi je zemědělství z hlediska emisí jednoznačně kladné. Nicméně nyní stále více řešíme emise v dalších fázích: poté co dostaneme oxid uhličitý do rostlin a změní se v organické látky, jak s nimi hospodaříme dále. Ať už jsou to rostlinné zbytky v půdě nebo zkrmování biomasy zvířaty, či zpracování v potravinářství.
Zkrmováním biomasy máte na mysli hospodářská zvířata a jejich produkci metanu při trávení? Jde to snad regulovat?
Jde o úpravu složení krmiv. Existují mimo jiné různé sorbenty (nerozpustné látky, které absorbují nebo adsorbují tekutiny a plyny, pozn. aut.), které se přidávají do krmiv. Nicméně také u pastvy, kterou často propagujeme, uniká čpavek a metan, a to někdy při srovnatelném počtu zvířat ve větší míře než v řízených chovech. Nejsem na to však odborník, je to otázka dalšího výzkumu.
Jak uniká oxid uhličitý z půdy?
Uniká při jakémkoliv zpracování půdy, například při plečkování. V hlubších vrstvách půdy je někdy málo kyslíku, takže když ji kypřením provzdušníme, rozběhne se proces mineralizace, tedy rozklad organických látek v půdě na anorganické. Při něm se uvolňuje CO2 a velké množství energie. Tu běžně využívají půdní mikroorganismy a je potřeba také pro tvorbu půdního humusu.
Uvažuje se dokonce o využití této energie pro jiné účely včetně alternativních zdrojů v energetice. Bez přístupu vzduchu by se tvorba CO2 výrazně omezila a rozklad organických látek byl pozvolnější s větším využitím uvolněné energie pro tvorbu humusu. Menší množství vzduchu se do půdy dostává i bez kypření biopóry.
V čem podle vás zemědělci při obdělávání půdy chybují?
Někteří zpracovávají půdu v letním období různými kypřiči a podrýváky do čtyřiceti centimetrů a řepka jim pak dobře roste. Tedy pokud neztratí vodu v půdě nebo zaprší. Neuvědomují si, že roste nejen v důsledku nakypření půdy, ale že se tím uvolní více živin z půdní zásoby na úkor rozkladu organické hmoty.
Takže se pak pole rychle vyčerpá?
Kdyby se to používalo dlouhodobě bez vracení organických látek do půdy, výrazně se nám zhorší kvalita půdy. A to se také v některých zemědělských podnicích děje. Nejhorší jsou zemědělci, kteří dělají hluboké zpracování půdy v létě, organicky nehnojí a ještě prodávají slámu do teplárny. Ta by měla zůstat na poli. Tím, že se planeta globálně otepluje, měli bychom vracet víc organické hmoty do půdy než třeba před čtyřiceti lety.
Proč?
Je více teplých podzimů a zim, naposledy ta letošní. Přes zimu bývala mineralizace minimální, teď dochází k rozkladu organické půdní hmoty. To je pro zemědělce příznivé, uvolňují se živiny. Ale problém je snižování organické hmoty v půdě a uvolňování CO2 do ovzduší.
Jak by tedy zemědělci měli změnit zacházení s půdou?
Budeme muset změnit celý systém pěstování plodin a snažit se držet půdu po celý rok na povrchu co nejvíce zelenou, aby nebyla holá. Tedy mít více meziplodin nebo i výdrolu (vydrolená semena ze sklizené plodiny, pozn. aut.) včetně plevelných rostlin. Ty pochopitelně musíme regulovat, aby se tam nevysemenily a nemnožily. Dřív byla tendence okamžitě po sklizni s půdou něco dělat a učí se to dodnes na vysokých školách. Trendem je ale mnohem delší dobu nechávat na polích strniště. Měli bychom se snažit už při sklizni zasít meziplodinu, nebo ji zasít co nejdříve do strniště, bez zpracování půdy. Půda by měla být v teplém letním období pokryta mulčem, například rozdrcenou slámou) nebo rostoucí meziplodinou.
Doporučujete méně orat?
Nevadí mi tak orba ani hluboké kypření půdy, když je to v chladnějším období, jak to bylo běžné dříve, například k jarním plodinám jako cukrová řepa nebo brambory. Měli bychom se hlavně zamyslet nad hlubokým zpracováním půdy v teplém letním období k řepce a někdy bohužel i k meziplodinám, tam je to úplně zbytečné. U řepky se dá půda zpracovat v úzkých pásech a vysít, mezi řádky s rostlinami je půda nezpracovaná. Anebo stačí mělké plošné zpracování do pěti centimetrů, kdy na povrchu zůstanou posklizňové zbytky. Ty zabraňují většímu prohřívání půdy a ztrátě vody.
Jaké jsou přínosy celoročního porostu na orné půdě?
Rostliny odebírají nitráty z půdy a akumulují je v nadzemní hmotě. Zároveň se půda tolik neprohřívá jako ta zoraná, holá. V letním období v odpoledních hodinách jsme zjistili rozdíly až deset stupňů Celsia mezi půdou zpracovanou bez posklizňových zbytků na povrchu a půdou mulčovanou s těmito zbytky či se strništěm. Znamená to ztrátu vody, větší rozklad organických látek a vyšší úniky CO2 z půdy. Samozřejmě jsou tu další rizika, jako je přenos chorob a škůdců, větší výskyt hraboše polního a podobně.
Autorka: Jitka Vlková